Trekkingové hole na dlouhých sestupech: chyba, která ničí kolena

Sestup z horského hřebene bývá pro mnohé turisty větší zkouškou než výstup. Zatímco nahoru se dá jít pomalu a s přestávkami, dolů na vás čeká neustálé brzdění, které klade vysoké nároky na kolenní klouby, svaly přední strany stehen i stabilitu kotníků. Častou chybou je podcenit tento pohyb a nechat se unést gravitací – výsledkem jsou pak bolavá kolena na konci dne, nebo dokonce dlouhodobé přetížení. Pokud ale sestup pojmete jako samostatnou dovednost, kterou lze trénovat, můžete si ušetřit energii i zdraví a zároveň si prodloužit výdrž v terénu.

Co je důležitější než délka: způsob uchopení a nastavení Mnozí trekaři nastaví hole na výšku podle pocitu z prvního sestupu a zapomenou je přenastavit. To je chyba. Při klesání by měly být hole kratší než při rovince, jinak vás nutí chodit v podřepu a přetěžují bederní páteř. Ideální délka se pozná podle úhlu v lokti – ten by měl svírat přibližně 90 až 100 stupňů, když držíte rukojeť přirozeně položenou na zemi. Většina holí má dvoudílné nebo třídílné nastavení, takže změnu zvládnete i za pohybu. Na sestupu také více zatěžujete předloktí, proto je klíčový správný způsob uchopení přes poutko. Ruka má procházet poutkem zdola nahoru a držet se ho tak, aby zápěstí zůstávalo v ose předloktí.

Proč se spolehnout na papír, když máte telefon Papírová mapa má jednu zásadní výhodu: nezklame vás. Nezávisí na signálu, na stavu baterie ani na tom, jestli se v aplikaci něco nepokazí. V místech, kde není pokrytí, nebo v hlubokém lese, kde GPS kolísá, je papír jistota. Navíc najdete na papíře často i turistické značky, které v digitálních mapách chybí, nebo jsou nepřesné. Pokud jdete na delší túru do odlehlých oblastí, papírová mapa by měla být základ výbavy. Stačí ji vložit do obalu proti dešti a můžete vyrazit.

Digitální mapy zase vynikají v tom, že se neustále aktualizují. Silnice, stezky i nové rozcestníky se mění, a papírové vydání může být staršího data. Aplikace vám spočítají délku trasy, převýšení i čas, což se hodí při plánování. Navíc se dají stahovat offline – jen je nutné to udělat předem, doma, ne až na místě. Častým omylem je, že lidé spoléhají na to, že jim mapa načte data sama, a pak zjistí, že v horách nemají připojení. Stačí si předem zkontrolovat, jestli máte v aplikaci staženou konkrétní oblast, a vyhnout se tak nepříjemnostem.

Poslední rada se týká regenerace. Pokud víte, že vás čeká dlouhý sestup, nenechávejte vše na poslední den. Během výšlapu si dopřejte krátké zastávky, při kterých protáhnete lýtka a kvadricepsy – tím se zlepší prokrvení a svaly zůstanou flexibilní. Po příchodu do cíle je vhodné dát si rychlý strečink nebo si nohy namočit do studené vody, což urychlí regeneraci. Pokud budete tyto techniky pravidelně aplikovat, zjistíte, že sestup už není nutným zlem, ale přirozenou součástí túry, kterou zvládnete bez zbytečného trápení a s menší únavou.

Nezapomeňte na ventilaci zad. U levnějších batohů najdete jen molitanovou výplň, která se přilepí na záda a způsobí pocení. Kvalitnější systémy mají síťovanou konstrukci s mezerou mezi zádovou částí a vaším tělem. Tato mezera by měla být alespoň dva centimetry, aby mohl proudit vzduch. Naopak u batohů pro horolezectví se ventilace často obětuje ve prospěch stability – pak je třeba počítat s větším pocením a volit funkční oblečení.

Pozor na opačný problém – hole příliš dlouhé a tvrdě opřené do svahu způsobují, že se tělo předklání a ztrácíte rovnováhu. Často pak špička právě sklouzne po kamení. Vždy si proto vyberte hole s možností rychlého přepínání délky, abyste mohli reagovat na změnu sklonu terénu. Zbytečně složité pojistky s otáčením vám v dešti nebo v rukavicích zaberou čas a rozladí vás.

Materiál hole rozhoduje o tom, kolik váhy unesete a jak dlouho vydrží. Hliníkové hole jsou levnější a pevnější, ale těžší – hodí se pro začátečníky nebo pro běžné túry po zpevněných cestách. Karbonové hole jsou lehčí a lépe tlumí vibrace, ale jsou křehčí a dražší. Pokud chodíte po skalnatém terénu nebo s těžkým batohem, vyberte hliník – při pádu se ohne, ale nezlomí. Karbon se hodí spíš na delší výšlapy, kde každý gram navíc cítíte a kde neočekáváte hrubé zacházení.

Základem je vnitřní rám. Dnes se používají hlavně dva typy – ocelový nebo hliníkový obvod a plastová nebo karbonová deska. Lehký karbonový rám má menší nosnost, ale pro běžnou turistiku stačí. U těžších nákladů nad dvacet kilogramů sáhněte po hliníkovém rámu, který lépe rozloží váhu do boků. Pozor na rámy, které jsou příliš úzké – pokud je zádová část užší než vaše ramena, tlak se koncentruje do malé plochy a způsobuje otlaky.